Je Imperator: Rome opravdu špatná hra?

Na tuhle hru jsem se velmi těšil, protože období starého Říma mám moc rád. Věnoval jsem Imperatorovi dva roky práce. Přeložil jsem všechny vývojářské deníky a celého Imperatora s jeho čtyřmi velkými patchi. Až do dokončení překladu patche 1.4 jsem to pokládal za ztracený čas a zbytečnou práci. Byl jsem rozhodnutý, že patch 1.4 je konečná a dál už to překládat nebudu. Jenomže jak pravil náš Milovaný Vůdce – jen idiot nemění své názory.

Imperator: Rome ihned po vydání zcela oprávněně získal stigma špatné hry. Hra byla odfláknutá, obsahově chudá a nudná. Krátce po prvním patchi na jednom fóru po tvrdé kritice hráčů Johan Andersson ublíženě prohlásil, že se na to asi vykašle a půjde do penze, protože už neumí udělat hru. Nevím, jestli už opravdu neumí udělat hru, ale Imperátora zmršil strašlivým způsobem. Od vydání uplynul rok a 4 velké patche. Jaká hra je teď Imperator?

Hra má stále stejně špatné rozhraní. Je zbytečně velké a pokud potřebujete nějakou informaci, musíte se proklikávat spoustou obrovských oken a není jisté, že ji dostanete. Mapové módy jsou nepřehledné a nezobrazují informace, které byste od nich čekali. Například mód obchodních tras. Myslíte, že vám ukáže obchodní trasy? Neukáže. Když na něj najedete myší, řekne vám, že provincie XY má tři trasy a mohla by mít čtyři. To si Paradox z hráčů dělá… hýždě???

A texty, které jsem překládal? Tak hroznou prasečinu jsem viděl až tady. Některé řádky se skládají z naprosto nelogických úlomků vět a v některých případech z jednotlivých slov, která ani nejsou v jednom souboru. Jak mám smysluplně přeložit řádek, složený třeba z jedenácti slov (rozuměj z jedenácti proměnných), z nichž každé je jinde? Abyste to přesně pochopili, podívejte se na obrázek:

Každá část, onačená červeným obdélníkem, je jeden řádek překladu. A ta informační úroveň! Vstupují do aliance, protože se rozhodli! Takový důvod bych opravdu nečekal. Jiná hláška zase říká, že „XXX válčí s YYY. Budou spolu bojovat, dokud nebude uzavřen mír„. Vážně? Déle opravdu ne? To je vskutku nečekaná informace.  Pak může zase nějaký chytrák na netu prohlašovat, že „vona ta čeština nejni moc dobrá, ale bude stačit“.

Dá se vůbec o Imperatorovi říci něco dobrého? No, co bych tak… Jo, když ho spustíte a máte před sebou mapu, vypadá to hezky. Klasik by se zeptal: „Není to málo, Antone Pavloviči?“ Hráči mají pocit, že je to málo. Podívejte se na tyhle dva grafy.

Otázka je, zda už po patchi 1.4 tento nezájem hráčů není poněkud nespravedlivý. Když jsem po jeho překladu začal testovat, zjistil jsem, že Paradox odvedl na Imperatorovi obrovský kus práce. Hra už není nudná, musíte u ní plánovat, přemýšlet a intrikařit. Zkuste to a uvidíte. Aby se vám lépe startovalo, dopustím se několika rad.

Rada 1. – ekonomika státu

Než to celé odstartujete, upravte výdaje na armádu, flotily a údržbu pevností. V levém horním rohu vidíte, že jste v mínusu. Klikněte na ekonomiku a upravte výdaje tak, jak naznačují čtverečky v okně ekonomika.

Tím byste se měli dostat do plusu. Později výdaje můžete upravit. Hlavně nesmíte zapomenout, že než se vydáte někomu nakopat… hýždě, musíte zvednout výdaje na armádu, jinak dopadnete opravdu špatně. Hra vás na to naštěstí většinou upozorní, ale je nutné to udělat včas.

Pokud možno co nejdříve ve všech městech postavte trh a daňový úřad. (Klik na provincii a pak tlačítko Postavit.) To jsou dvě budovy, které vám zvýší příjmy.

Ekonomiku podpoří také správní bohové, v našem případě Jupiter. Pro začátek je vhodné vybírat jen Jupiterovo požehnání a teprve později i jiné bohy. Teď nám jde totiž předevšim o prachy.

Rada 2. – výboje

A vo tom to je… Hrajeme proto, abychom dobyli co největší kus mapy. Ale už to není jako na začátku, že čekám, mám dost bodů, dobývám stát, čekám, mám dost bodů, dobývám stát, čekám, mám dost bodů… To je minulost. Neválčete, pokud to není nezbytně nutné. Válka vyjde draho a leccos se může zvrtnout. Pokud můžete někoho získat jako poddaného a pak ho integrovat, je to nejlepší cesta k územním ziskům. A na začátku máte nejméně dva státy, kde to jde v podstatě samo. A když to jinak nejde?

Podívejte se na stav po začátku hry – Sipontum je takový trn v naší patě a nechce se s námi kamarádit. Totéž platí později pro Herakleiu. Oba jsou to malé státy a neměl by být problém je dobýt. Jenomže jsou v obranné lize, ve které jsou kromě nich také Samnium, Lucania a ještě dva další státy. Samnium se na nás dívá skrz prsty a Lucanie nás také nemá moc ráda.

Když zaútočíme na Sipontum, vrhnou se na nás jako vosy. Musí se to tedy udělat tak, aby se na nás nevrhli. Proto si uděláme nárok na celé území Samnia (diplomacie – vlivové akce). Vytvoříme si i nárok na území ostatních členů ligy. Nároky na území, která chcete dobýt, si vytvářejte včas, protože nikdy nevíte, kdy se naskytne vhodná příležitost – nějaká ta vzpoura, občanská válka a podobně.

Kdy máme nárok na Samnium, počkáme, až se to tam začne mlít. Můžeme to klidně podpořit povzbuzováním neloajality jejich postav. Jakmile u nich vypukne vzpoura a občanská válka, vypovíme válku ne jejich legální vládě, ale vzbouřencům, protože těm nikdo na pomoc nepřijde a kousek po kousku vybojujeme celé jejich území. Takhle jsem získal Samnium a jen tak mimochodem i Sipontum a obranná liga se ztenčila.

Pak se ukázalo, že i když bych dokázal dobýt Lucanii, Makedonie jí zaručuje samostatnost a když jsem to zkusil, přihrnuly se na mě tři makedonské armády po 60 000 mužích. Takže jsem to udělal jinak. Vyhlásil jsem válku Heraklei, které přišla na pomoc i Lucanie, protože s ní byla v obranné lize. Protože jsem nenapadl Lucanii, musela se obejít bez pomoci Makedonie. Slavně jsem zvítězil, ale nezhamonil jsem Herakleiu, tu jsem si nechal napříště. Získal jsem kus Lucanie (protože jsem na něj měl nárok) a zůstala mi šance znovu zaútočit na Herakleiu, která byla stále v obranné lize s Lucanií. Když jsem pak znovu vyhlásil válku Heraklei, po vítězství už jsem to bral všechno, jak zbytek Lucanie, tak Herakleiu.

Na severu mám Etrurii, silné sousedy. Ti se mě chystali dobýt, ale hodila jim do toho vidle Makedonie, které se zalíbil kus etruského území. Etrurie to ustála, ale přišla o některé provincie. Přišlo mi to vhod. Významně jsem s nimi zlepšil vztahy, poslal pár darů a nabídl jim status klienta. Pak už stačilo jen integrovat. A šlo to bez války.

Rada 3. – loajalita

Když nemáte loajalitu důležitých rodin, máte problém. Proto musíte dbát především na to, abyste neměli opovrhované rodiny. To jsou ty, které nemají dostatek členů s nějakou státní funkcí.

Z obrázku je jasně patrné, o co jde. Je smutné, že občas musíte zaměstnat i nějakého neschopného hňupa, ale v celkovém důsledku se vám to vyplatí. Později ho můžete vyhodit a nahradit někým schopnějším ze stejné rodiny. Z opovrhovaných rodin (ale nejen z nich) se často rekrutují neloajální postavy. Ty mohou vyvolat občanskou válku, jak je vidět na dalším obrázku.

To nesmíte připustit, protože občanská válka rozvrátí vše,co jste pracně vybudovali a získali a hrozí riziko, že toho soupeři využijí a rozeberou vás na součástky – viz moje rady k výbojům. Není však důvod k panice. Podívejte se, za jak dlouho by k občanské válce mělo dojít a jak na tom jsou neloajální rizikové postavy s věkem a zdravím. Jestliže má věk dejmě tomu 68 let a zdraví 11%, klidně ho nechte, ať je neloajální. Stejně za chvíli umře. Nebo toho neloajálního smrada můžete uplatit.

Jak vidíte, už teď má korupci 100%, je mu 76 a zdravotně na tom není nejlépe, takže se brzy odebere na rozptylovou loučku a bude od něj pokoj. Těch pár zlatek vám za klid ve státě stojí. Je to zkrátka jako v reálném životě. Rozdávejte koblihy a plebs bude jásat, i kdybyste v přímém přenosu zaškrtili vlastní maželku.

Imperátor ještě vyžaduje mnoho práce, ale už to není katastrofa, jako na začátku. Vlastně když o tom tak uvažuji, začíná to být skoro dobrá hra.Proto budu v překladu pokračovat. Snad Paradox zase neusne na vavřínech. Tak čau lidi.

WhiteHorse